Historie města

Nejbližší okolí města bylo osídleno již ve starší době kamenné. Archeologické nálezy máme i z mladší doby bronzové, doby halštatské a laténské. Slovanské osídlení je doloženo od 8. století. Na konci 12. století bylo Milevsko významnou křižovatkou obchodních cest. První písemná zmínka z r. 1184 mluví o sídle bohatého velmože Jiřího z Milevska, který zde v r. 1187 zakládá premonstrátský klášter. Řeholníci do Milevska přišli ze Želiva pod vedením opata Jarlocha, pokračovatele Kosmovy Kroniky české z let 1167-98. Klášter po následující období patřil k nejbohatším v Čechách a byl kulturním i hospodářským centrem velké oblasti. Vliv kláštera nacházíme i na území dnešního Rakouska (klášter v Drkolné). Historicky je doložena i milevská stavební huť, která se podílela na stavbě celé řady památek dodnes zachovaných. Roku 1420 byl klášter vypálen husity a většiny majetku se zmocnila šlechta. Nejprve byl ve vlastnictví rodu Rožmberků, od r. 1543 rodu Švamberků a od r. 1581 rodu Hodějovských z Hodějova, za nichž byl proměněn v panské sídlo.

Při konfiskacích majetku nekatolíků po bitvě na Bílé Hoře byl r. 1622 vrácen zpět řádu premonstrátů, a to Strahovskému klášteru. Nikdy již nebyl samostatným opatstvím. Z rozhodnutí císaře Josefa II. se r. 1785 milevský klášter ruší a nadále patří Strahovu jako hospodářské středisko. Vývoj městečka byl dlouho spojen s životem kláštera. Jako obchodní a řemeslné centrum získává první městská práva v 15. století. Války a následné morové epidemie v 17. a 18. století městečko i jeho okolí téměř zničily. Tak se stala tato oblast jednou z nejchudších v zemi, což platilo ještě na počátku 20. století. Rozvíjela se zde tradiční řemesla, především hrnčířství. Známé byly milevské trhy, dnes znovu obnovené. Do dnešních dob se zachovala tradice milevských maškar.

Slavné osobnosti města Milevska

Karel Stehlík (21. 5. 1912, Milevsko – 28. 5. 1985, České Budějovice)

Malíř jihočeské krajiny, který se nejprve učil u milevského malíře Oldřicha Pejši, poté v letech 1945 – 1948 studoval na AVU u Otakara Nejedlého. Ve svých dílech zobrazoval jednak přeměny rodného kraje (Z Orlické přehrady, Z přehrady na Kamýku), jednak se orientoval na tvorbu z cest. Řadu let působil na milevských školách jako učitel výtvarné výchovy. Byl členem Sdružení jihočeských výtvarníků a SVU Mánes. V roce 1975 mu byl udělen titul zasloužilý umělec, v roce 1980 získal ocenění národní cena ČSR a v roce 1982 obdržel titul národní umělec.

Jiří Mařánek (12. 1. 1891, Milevsko – 4. 5. 1959, Praha)

Jiří Mařánek byl český prozaik, autor groteskních satir a historické prózy. Jeho otec byl okresním hejtmanem a švagr O. Ostrčil hudebním skladatelem. Tento milevský rodák krátce studoval medicínu, práva, hudební vědu a estetiku, studia však nedokončil. V letech 1917-1941 byl úředníkem účtárny Zemského úřadu. V letech 1945-1948 byl zaměstnancem filmového odboru Ministerstva informací, pak přešel do Čs.státního filmu. Psát začal ve 20. letech groteskní, satirické prózy, od 30. let psal historické romány z jihočeského kraje, napsal i práce pro mládež a knihy s motivy fantastiky. Byl rovněž členem Devětsilu. Část svého života přebýval v Českém Krumlově v domě na Parkánu č.p. 112, zemřel však v Praze ve věku 68 let. Nejznámějším dílem je trilogie o rodu Rožmberků (Barbar Vok, Romance o Závišovi, Petr Kajícník). Je autorem libret k operám O. Ostrčila (Honzovo království). Napsal životopisný román o B. Smetanovi (Píseň hrdinného života).

Růžena Svobodová (10. 7. 1868, Mikulovice u Znojma – 1. 1. 1920, Praha)

Růžena Svobodová byla česká spisovatelka a představitelka literárního impresionismu (Černí myslivci). Ve svém díle zachycovala zejména příběhy ženských hrdinek (Přetížený klas, Milenky, Pěšinkami srdce).

Růžena Svobodová se narodila v Mikulovicích u Znojma, kde byl otec správcem klášterního panství. Brzy se rodina přestěhovala do Prahy a ona vyrůstala v premonstrátském klášteře na Strahově, kde otec získal velký služební byt. S matkou zde prožívala náboženské obřady, úctu k světcům a k svatým; otec v ní zase probouzel zájem o literaturu a umění. V dětství často Růžena se svými sourozenci jezdívala na prázdniny ke své babičce do Milevska, jejíž zámožná měšťanská rodina Vodňanských vlastnila zájezdní hostinec Modrá hvězda. Vazba na milevské příbuzné ještě zesílila po tragické události, která rodinu potkala – v roce 1880 zemřel na srdeční chorobu otec Růženy. Jeho předčasná smrt, když Růženě, nejstarší z jeho čtyř dětí, bylo teprve dvanáct, proměnila celou situaci rodiny. Doma zavládla autoritativní matka, byt byl z velké části pronajímán. Růžena vychodila Vyšší dívčí školu, navštěvovala na Smíchově klášterní penzionát Sacré Coeur, aby se zdokonalila ve francouzštině. Stala se domácí učitelkou.

V roce 1890 se provdala za básníka F. X. Svobodu v naději, že získá společenskou nezávislost. Měla svůj salon, který navštěvoval Antonín Sova, Vilém Mrštík, František Václav Krejčí, F. X. Šalda, herečka Hana Kvapilová, z literárně činných žen Božena Benešová a později i Marie Pujmanová. Sblížení s F. X. Šaldou se rokem 1893 proměnilo v milostný vztah. V průběhu první světové války působila v Českém srdci. Roku 1918 založila časopis Lípa, který sama redigovala. Růžena Svobodová zemřela v roce 1920 ve věku 52 let a je pochována na pražském Slavíně.

Břetislav Benda (1897 – 1983)

Břetislav Benda patří mezi významné české sochaře 20. století.

Český sochař Břetislav Benda se narodil 28. března 1897 v Líšnici u Milevska jako nejstarší ze sedmi dětí učitele Františka Bendy a jeho ženy Žofie. První tři ročníky měšťanky vychodil Břetislav Benda v Milevsku, kde na podnět svých učitelů začal rozvíjet svou zálibu v kreslení. Čtvrtý ročník měšťanské školy musel navštěvovat až ve Strakonicích, kde při hodinách nepovinného modelování zcela dozrálo jeho rozhodnutí stát se sochařem. Od roku 1911 do 1915 navštěvoval sochařskou a kamenickou školu v Hořicích.

V roce 1915 byl přijat na Akademii výtvarných umění, kde byl žákem Josefa Václava Myslbeka. Jeho studia však přerušila první světová válka a v roce 1916 musel narukovat. Pod těžkou palbou v Itálii utrpěl vážná poranění obou dlaní, avšak toto zranění mu v další tvorbě nebylo překážkou. V letech 1919 až 1922 pokračoval ve studiu na Akademii pod vedením Jana Štursy. Od roku 1923 byl členem S.V.U. Mánes. Břetislav Benda zemřel roku 1983 ve věku 86 let a je pohřben na vyšehradském hřbitově.

Dílo
Umělecký projev Břetislava Bendy nejvíce vystihují slova umělce: „Neznám motiv vzácnější, než je lidské tělo, a především ženské.“. Bendovo dílo je pevně novoklasicistní, jako dovršení odkazu Jana Štursy. Avšak i přes důsledné novoklasicistní vyznání se Břetislav Benda věnuje ve 20. letech sociálnímu uměním pod vlivem Otty Gutfreunda.

Prvním zveřejněným dílem Břetislava Bendy je reliéf Panny Marie na kapličce v Líšnici u Milevska. Dále se věnuje především modelování ženského těla. Kromě bronzových soch stvořil Benda i mnoho soch z mramoru. Jeho díla jsou často veřejně vystavena v městských parcích, jako součástí staveb a ve veřejně přístupných budovách. K závěru svého života často spolupracoval na svých dílech se svým synem Milanem Bendou (* 6. října 1941 v Praze).

Nejvýznamnější díla
– Božena, 1922, mramor
– Toaleta III, 1923 až 1924, bronz
– Noc, 1931, bronz
– Žena s jablkem, 1932 až 1934, bronz
– Překvapená, 1934, bronz
– V koupeli, 1933, bronz
– Příchod jara, 1937, bronz
– Žena se džbánem, 1941, bronz
– Androméda, 1941, mramor
– Naše země, 1942, istrijský vápenec
– Stesk, 1942 až 1944, mramor
– Vítězství Stalingradu, 1943 až 1944, bronz
– Múza (Smutek), 1942 až 1943, mramor
– Spoutaná, 1950, bronz
– Lidické děvčátko, 1948, bronz
– Mateřská láska, 1956 až 1957, mramor
– Večer, 1955, bronz
– Svítání, 1956, mramor
– Dívka na pláži, 1962 až 1963, bronz
– Vzpomínka, 1963, bronz
– Žena vstupující do vody, 1969, bronz
– Klečící děvče, 1973, bronz