Milevský klášter patří k nejhodnotnějším památkám v Čechách, které byly postaveny v románském slohu. Jedná se o nejstarší klášter a zároveň jedinou románskou baziliku jižních Čech. V rámci celé České republiky pak jde o jednu ze tří nejcennějších románských staveb. Klášter se nachází na severním okraji města a je situován u silnice č. 19. mezi Táborem a Orlíkem nad Vltavou. Již od svého založení byl klášterní areál spojován s řádem premonstrátů. Přezdívalo se mu Jarlochovo Milevsko podle jeho prvního opata Jarlocha (Gerlachus), jenž je považován za jednoho z pokračovatelů Kosmovy kroniky. V dobách svého vzniku byl klášter považován za centrum duchovního, kulturního a hospodářského života v kraji a to i přesto, že musel v průběhu své existence čelit řadě dramatických situací. Klášter oplývá jedinečných geniem loci, díky němuž si návštěvníci mohou vychutnat nezapomenutelnou atmosféru tohoto místa. V současné době klášter slouží nejen církevním účelům, ale stává se také dějištěm řady kulturních akcí. V areálu sídlí děkanství, Milevské muzeum a farní charita. Od roku 2008 se Milevský klášter může pyšnit titulem národní kulturní památka, který mu po právu náleží. Nevěříte? Tak se přijďte přesvědčit na vlastní oči a už nebuďte nevěřící Tomášové!

Muzeum milevských maškar se věnuje tradici, sahající až k lidovým hrám a středověkým městským slavnostem. Přímým předchůdcem milevských maškar byl masopustní průvod, který končil pohřbem Bakuse, symbolu končícího období mezi dvěma postními dobami, adventním a velikonočním. Bakus dostal jméno podle antického boha Bakcha/Dionýsa, boha vína, plodnosti a posvátného vytržení. Jako alegorická postava se objevoval v žákovských hrách a kostýmních představeních pro aristokratickou společnost v období renesance. V milevském podání je Bakus tlustý a opilý pantáta, který se svým průvodem obchází město, než je pohřben, a symbolicky tak ukončuje období před velikonočním půstem. Podle sběratele lidových tradic Štěpána Dvořáka existovaly dva Bakusovy průvody, podomní („žebravý“) a pouliční. Pouliční Bakus chodil s pohřebním průvodem na popeleční středu odpoledne. Pochován byl do sněhu u rybníka vedle kláštera. Při podomní obchůzce v pondělí a úterý obcházel Bakusův průvod milevské hospody, kde dostával pohoštění a finanční dary. Po ranní mši na popeleční středu byl Bakus pochován do sněhu v zamrzlém potoce na náměstí. Led se s ním nezřídka prolomil a Bakus skončil za všeobecného veselí ve vodě. V roce 1864 prý došlo při podomním Bakusovi k tragické události. Představitel Bakuse zůstal příliš dlouho ve vodě a na následky toho zemřel. Úřady, které se dívaly na […]